pondělí 13. května 2013

Alexandr Solženicyn - Rusko v troskách

Dnes bude náš tradiční malý výlet do knih vlastně trochu netradiční. Ale ať už máte k Solženicynovi, nebo Rusku jako takovému, jakýkoliv postoj, myslím, že tohle je knížka (skutečně knížka, já jí zvládla přečíst za jeden den), která by neměla uniknout vaší pozornosti.
Narazila jsem na ni minulý rok, když jsem dávala dohromady literaturu pro svojí seminární práci, kterou jsem vám sem už posílala - http://www.little-miss-catastrophe.blogspot.cz/2013/01/obraz-postsocialisticke-ruske.html. Na jednu stranu při jejím čtení člověk musí brát v potaz, že je to dílo hodně subjektivní, na druhou stranu je to dílo někoho, kdo to zažil a zjevně se i dost angažoval, aby tuhle zprávu mohl napsat. Rusko v troskách hovoří o tom, co se dělo v Rusku po pádu komunismu. A sama za sebe můžu říct, že u některých pasáží mi div nestály vlasy na hlavě, jak strašně, strašně moc jsou některé popisované situace podobné tomu, čím si teď procházíme u nás. Už před přečtením téhle knihy jsem měla pocit, že Rusko v některých nepříjemných věcech dost předběhlo dobu. A tady jsem se v tomto pocitu jenom utvrdila.
Je těžké zde tuto knihu obšírněji popisovat, protože podle mě je to věc, na kterou by si každý měl udělat svůj vlastní názor. Takže zde je několik mých poznámek, které jsem si udělala, a pokud se rozhodnete Rusko v troskách přečíst (nebo jste ho dokonce četli), dejte mi vědět vaše pocity a názory, budu za ně moc ráda.:)



Myšlenky, prezentované v knize, Solženicyn diskutoval na svých cestách po Rusku, když pořádal setkání s veřejností. Těch se účastnili nejen běžní obyvatelé, ale i gubernátoři a představitelé různých místních politických institucí. Z těchto rozhovorů pro něj vyplynulo, že ač je Rusko po revoluci různorodější a roztrhanější než před ní, stále funguje jako jednotný organismus a rozdílné oblasti jsou postižené stejnými problémy. (7) Jednotlivé výtky, zmíněné v knize, by se daly shrnout takto: pracující lidé se nejvíce stěžují na rušení kvalifikovaných míst, čímž jsou lidé jako inženýři, učitelé a jiní studovaní zaměstnanci nuceni vykonávat pouze pomocné práce, neodpovídající jejich kvalifikaci. Společně se starosty si dále stěžují na všudypřítomné daně, na nichž se obohacují lidé, kteří sami ani pořádně nepracují; těm, co žijí na vesnicích, navíc vadí, že zákony o půdách sestavují lidé, kteří na vesnici nikdy nežili. Kvůli oslabování rublu většina lidí přišla o své úspory, což mělo zejména na vesnice drtivý dopad – začaly se množit případy odložených dětí, studentské vědecké programy byly upozaděny vůči obchodu, lidé dokonce ani neměli peníze na to, aby si mohli dovolit zaplatit pohřeb – na pohřeb se pak skládala celá vesnice (s. 8, historka o válečném veteránovi). Rapidně vzrostla kriminalita. Školy se svým zázemím ocitly na úrovni škol v Africe – rozpadající se stavby, které museli opravovat rodiče žáků, žádné dotace nebo jiná podpora od státu neexistovaly. Učebnice byly staré, ve špatném stavu, ale na nové nebyly peníze. Učitelé pobírali naprosto směsné platy – ti začínající 12 dolarů měsíčně (v té samé době to byl v USA plat jednoho dělníka na hodinu (10)), ti zkušenější na tom také nebyli o mnoho lépe.
Všechny tyto nespokojené hlasy zaznívali už v roce 1994!
V roce 1995 napětí ještě víc eskalovalo. Lidé začali chválit bývalý režim (Solženicyn uvádí, že když je upozorňoval, že jsou příliš mladí na to, aby si pamatovali všechny hrůzy minulosti, pouze nesouhlasně mručeli (10)) a tehdejší vláda neměla už ani tu nejmenší podporu.
„Rusové si necení vlastní kulturu. A jestli nezachráníme kulturu, nezachráníme národ.“ (13)
Po převratu v roce 1991 se sestavila nová politická špička – v té ale figurovalo pouze „pět nebo šest“ lidí, kteří byli předtím známí z politického odboje. Většina ostatních přišla z komunistických akademií, z představenstev komunistických novin a časopisů, někteří dokonce i z ústředního výboru KSSS. (19)
„Privatizace se po celé zemi prováděla se stejnou bezmyšlenkovitou potrhlostí, se stejnou ničivou rychlostí jako „znárodnění“ v letech 1917 a 1918 a kolektivizace (v roce 1930), jenom s opačným znaménkem.“ (25)
„Zprávy o senzačním rozkrádání všelidového jmění se v novinách objevily jen vzácně. Lid ovšem, i když neznal ty tajné finanční spekulace a tajné stopy, jen prostým náhledem rozpoznal podstatu toho, co se odehrává, a začal tomu říkat „přichmatizace“.“ (26)
Rusko vs. USA – v roce 1959 americký Kongres schválil zákon s označením P. L. 8690, ustavující Týden porobených národů. Ovšem nikoliv ve smyslu Týden národů porobených komunismem, ale Týden národů porobených Ruskem a Rusy. Jedná se tedy o zákon nikoliv proti komunismu. (32) Týden porobených národů se pořádá dodnes; informace o něm a znění zákona 8690 viz odkaz http://www.rodon.cz/clanky/Spolecnost/Tyden-porobenych-narodu-jako-ritual-studene-valky-171. Dalším kontroverzním článkem ve vztahu mezi Ruskem a USA je rádio Svoboda. Toto rádio bylo založeno v dobách komunismu, po převratu ale zrušeno nebylo, naopak; americká vláda do něj nadále investovala miliony dolarů, stanice se svými zprávami snažila tendenčně ovlivňovat ruskou politiku – např. po rozpadu SSSR zasahovala do volebních kampaní (říkala, pro koho by měli lidé hlasovat, směřovala rady příslušníkům Nejvyššího sovětu atd.). Nejmarkantněji byly tyto tendenční vlivy poznat na přístupu k Borisi Jelcinovi. V určitém časovém úseku byl kritizován, v jiném zase naopak chválen a aktivně podporován. V době první čečenské války stanice věnovala největší část svého zpravodajského vysílání čečenské straně, jejím argumentům a propagandě. (33)
V březnu 1996 začala v Rusku prezidentská volební kampaň, v které hrozilo, že se k moci vrátí komunisté. Už v dubnu se 13 bankéřů spolčilo za účelem ovlivnit volbu tak, aby dopadla příznivě pro banky. Později vznikla tzv. sedmibankéřština, která už vznikla vyloženě za účelem kontroly nejvyšší státní moci se snahou dosadit na prezidentský post „svého“ kandidáta. (S odvoláním na Financial Times a Nězavisimaja gazeta Solženicyn uvádí, že v době vydání knihy patřilo nejméně 50% ruského hospodářství patnácti největším podnikům a bankám.) (56) Před volbami bylo Rusko rozděleno na dvě skupiny – komunisty a nekomunisty. První jmenovaní si stýskali po „zlatých časech komunismu“, druzí se jeho návratu naopak obávali. Solženicyn navrhoval, aby se hlasovalo proti komunistickým a nekomunistickým kandidátům, čímž by došlo k odložení voleb a kandidáti by byli buď vyměněni, nebo donuceni zdůvodnit své minulé i budoucí politické kroky. Pro tuto cestu ale hlasovalo pouhých 5% voličů. (57-58) Mezi politickými komunisty a nekomunisty nakonec došlo ke smíru – vyvrcholil v den 80. výročí bolševického převratu, kdy prezident ve svém výročním projevu prohlásil, že Rusko našlo „pochopení a odpuštění těm, kdo učinili osudovou historickou chybu“. (58)
Po roce 1991 se ve všech státech, které se od SSSR odštěpily, velmi vyostřila situace mezi původním obyvatelstvem a ruskými přistěhovalci (ev. vyhnanci). Ruská vláda veškeré problémy ignorovala – a to dokonce i přímo na vlastním území, v Čečně. Tři roky docházelo v Čečně k násilnostem a všem možným formám útlaku vůči ruskému obyvatelstvu, a tři roky o tom média odmítala informovat, a stejnou dobu vláda předstírala, že se nic neděje a všechno je v naprostém pořádku, i když oběti této agresivní nálady si mnohokrát stěžovali a dovolávali se ochrany ze strany státu. (84) Nenadálý obrat v roce 1994 nebyl ani pořádně zdůvodněn. Solženicyn zastává názor, že Rusko by bývalo nejlépe udělalo, kdyby nechalo Čečensko osamostatnit se – „bylo by to ozdravujícím odnětím nemocného údu“. (86)
„Pokles porodnosti u Rusů je věc ve světě nevídaná. Po celé 19. století a počátkem 20. připadalo na jednu ruskou ženu 7,5 porodu (bylo nemálo rodin s dvanácti i čtrnácti dětmi). Za jednu generaci se počet obyvatelstva zvyšoval 1,5krát. A dnes má většina ruských rodin jedno dítě a počet porodů na jednu ženu klesl na 1,8 – 1,4, zatímco osudovou hranicí reprodukce je 2,15, Vše pod tím znamená vymírání. Uvádějí se prognózy, že v polovině 21. století bude podíl Rusů ve federaci činit už méně než polovinu.“ (odkaz na článek V.I. Kozlova ve sborníku Russkij narod, s. 66) (102)
Průměrná délka života mužů, snižující se už od sedmdesátých let, se dostala na hranici 57. Následkem toho se ženy dostávají do obrovské početní převahy – v době vydání knihy jich bylo v Rusku o devět miliónů víc než mužů. Jako nejčastější důvody se uvádí upíjení se k smrti nekvalitními lihovinami, nehody ve výrobě, desetitisíce sebevražd ročně (důvody: neschopnost uživit rodinu, ztráta víry v sebe, pocit životní marnosti). (102)

Žádné komentáře:

Okomentovat